Vietnamština

Vietnamština je jediný z "východoasijských jazyků", který používá latinku, všechny ostatní jazyky, jako například čínština, japonština nebo korejština používají jejich vlastní, znakové písmo. Vietnamština dříve používala čínské znaky, ale to se později změnilo a od roku 1945 je latinka uzákoněná, jako jediné a oficiální písmo. Vývoj latinky byl velice složitý a šel by na něj napsat celý článek, a tak vám dnes jen řeknu, že velký vliv na latinizaci vietnamštiny měla Francie a vietnamští intelektuálové, kteří se snažili přiblížit se západu.

A jaký že je vlastně vietnamština jazyk? Vietnamština je tonální a analytický jazyk. Analytický jazyk je takový jazyk, který nepoužívá skloňování a časování slov, a gramatické funkce jsou tedy vyjádřeny jenom pomocí slovosledu a tzv. funkčních slov, jako jsou například některé částice, elementy aj. Například slovesa se tedy nijak nemění ani v minulém, a ani v budoucím čase. Stačí prostě před sloveso dát dvě písmenka a je to - đã, pokud chceme vytvořit minulý čas a sẽ pokud chceme budoucí.  Tady je vidět velká odlišnost od češtiny, která naopak vyjadřuje gramatické funkce skoro jenom pomocí skloňování a časování.

Tonální jazyk znamená, že se v tomto jazyce pracuje i s výškou, respektive tónem slova. Slova se stejnými hláskami, ale jinými tóny, mohou mít zcela jiný význam. Například slovo ban může s různými tóny znamenat buďto kamarád, prodat a nebo stůl. Zajímavé, že? Tónů má standardní vietnamština celkem 6 a právě naučit se vyslovovat a správně slyšet tyto tóny bývá pro cizince to nejtěžší. Za standardní vietnamštinu se považuje vietnamština používaná na severu Vietnamu. Vietnamština ve středu a na jihu Vietnamu se v mnohém liší a mluvíme tak o středním a jižním dialektu. Dialekty nepoužívají všech 6 tónů a dochází i k jiné výslovnosti hlásek. Tento střední a jižní dialekt může být velmi obtížný pro cizince, kteří nemají vietnamštinu jako mateřský jazyk, ale matoucí může být i pro Vietnamce žijící na severu Vietnamu. Pokud se ocitnou ve středu nebo na jihu Vietnamu tak si musejí na tento dialekt zvyknout, protože pro ně prostě není přirozený.

Jak jsem již řekl, tak vietnamština používá latinku, která je ale obohacená o některé speciální znaky. Těchto speciálních znaků je několik – první, které bych zmínil, je diakritické znaménko zavřenosti. Zavřenost se značí stříškou a používá se pro samohlásky o, e a a (ô, ê, â). Tyto hlásky se vyslovují tak, že se rty téměř uzavřou a vysloví se daná hláska. Dalším znakem je diakritické znaménko vyjadřující krátkost. Krátkost se značí půlměsícem a používá se pouze pro samohlásku a (ă). Třetím znakem je diakritické znaménko nezaokrouhlenosti. Nezaokrouhlenost se značí „čárkou“ navazující na samohlásku a používá se pro samohlásku u a o (ư, ơ). Vyslovují se tak, že při vyslovování těchto hlásek rty nezaokrouhlíme, ale necháváme je rovné.

Vietnamská slovní zásoba je velice ovlivněna tou čínskou, a to hlavně kvůli tisícileté nadvládě Číny nad Vietnamem. Vietnamská slovní zásoba tedy obsahuje některé čínské slova a také slova, která vznikla smísením čínštiny a vietnamštiny. Kromě Číny byla také vietnamská slovní zásoba ovlivněna Francií, která kolonializovala Vietnam po více než 70 let. Například slovo cà phê je přejato z francouzštiny, a našly by se určitě i další příklady.